Okamžik, kdy se člověk rozhodne, že věnuje významnou část svého majetku neziskové organizaci, může mít různé podoby. V případě dětské lékařky Jany Janečkové, která sama sebe označuje za typického střelce, šlo zdánlivě o impulzivní rozhodnutí. Jednoho jarního dne si řekla, že má na účtu víc peněz, než kolik potřebuje. A tak se rozhodla část darovat naší Nadaci a také dalším organizacím, na podporu Ukrajiny a pomoc obětem zemětřesení v Turecku. Jen Nadaci rodiny Vlčkových přitom věnovala 100 000 korun. Když jsme se pak setkali osobně, zjistili jsme, že paní doktorka pomáhá dlouhodobě a promyšleně. Rozhodne se sice rychle, ale až v době, kdy má o dané organizaci dost informací. Zásadní pro ni je, že darované peníze směřují do oblastí, které jí dávají smysl.
Kdy jste se o naší Nadaci dozvěděla?
Poprvé to bylo díky virtuální poradně ulekare.cz, pro kterou jsem začala pracovat během covidu. S jejím týmem jsem byla asi před rokem na brigádě u vás na usedlosti Cibulka. Teprve tehdy jsem zjistila, že tento areál patří Nadaci rodiny Vlčkových. Prostor českých neziskovek a nadací samozřejmě trochu sleduji. Ale když jsem se dozvěděla, že Katarína a Ondřej Vlčkovi vložili do Nadace 40 % svého majetku, přišlo mi to na české poměry jako hodně dobrý a neobvyklý krok. Tím víc, že dětská paliativní péče je téma, o kterém se mluví míň, než si zaslouží. Takové rozhodnutí má veliký potenciál inspirovat ostatní.
Jaký máte k paliativní péči profesní vztah?
Obdivuju, že se Katarína Vlčková pro paliativu rozhodla už na škole. Já sama jsem byla u smrti dítěte dvakrát. Poprvé to bylo ještě na škole, když při noční směně na praxi v nemocnici probíhala resuscitace asi desetiletého chlapce v onkologické léčbě, ale bylo už jasné, že se blíží konec. Představovala jsem si, jak se musí cítit ošetřující lékařka. Děti se přece chodí do nemocnice uzdravovat a ne umírat. Může jít o dítě, které už má třeba nějakou dobu v péči. Ono zemřelo a ona musela říct rodině, že ho nezachránila. To je těžké a nedokáže to každý.
Jaké důvody vás vedly k podpoře právě naší Nadace?
Hlavně to, že se o tématu dětské paliativy tolik nemluví, a protože se jí sama vlastně trochu bojím. Moje práce v ordinaci je radostná a těší mě, že svým dětským pacientům pomáhám ke zdraví. Asi bych neměla sílu dělat z medicíny zrovna tak těžkou oblast, jako je péče o vážně nemocné děti.
Dokážete popsat, co vám darování přináší a podle čeho si organizace vybíráte?
Celý život se snažím dělat něco dobrého. Škola mi šla snadno, tak jsem po vzoru maminky zamířila na medicínu. Vnímám jako štěstí, že můžu dělat práci, která mě baví a je navíc dobře oceňovaná. Na druhé straně je to ale i trochu zavazující. Mé děti jsou zabezpečené, tak můžu část vydělaných peněz poslat dál. S manželem máme každý své organizace, které podporujeme dlouhodobě. Já například Dobrého anděla nebo Stonožku, jejichž model se mi líbí a je pro mě důvěryhodný. Pomáhám taky přes Člověka v tísni. O organizacích, které chci podpořit, si potřebuji zjistit, jak fungují a jak moje peníze, pokud jim je dám, využijí. Důležité je i vědět, že se peníze dostanou skutečně tam, kam mají. Vím, že bych jako lékařka paliativu nemohla dělat, ale rodin, které mají tento těžký úděl, je mi líto. Doufám, že můj finanční příspěvek pomůže, protože jsou lidé, kteří v paliativní péči našli smysl své práce, ať již medicínské nebo jiné.
Pomáháte na více stranách. Užíváte si peníze i pro sebe a rodinu?
Zaznamenali: Mirek Čepický a Michaela Střelcová
