Hedvika Stará si na usedlosti a v jejím okolí hrála jako malá holka během druhé světové války. Bydlela tam s rodiči. Je jednou z nejstarších žijících pamětnic. Kontakt na ni jsme získali od jejího celoživotního kamaráda a dřívějšího souseda z Cibulky, Karla Zmeškala, který tam žil s rodiči před 80 lety. Loni jsme vám ho představili v tomto videu zachycujícím, jak po dlouhé době usedlost navštívil.

I paní Hedvika se s námi podělila o vzpomínky na své dětství, zatím jen telefonicky. K vyprávění přidala dvě fotky, na jedné sedí jako čtyřletá (na obrázku druhá zprava) s bratrem a kamarády na zídce ve dvoře.

Kdy jste žila na Cibulkách?

Narodila jsem se v březnu 1936, moji rodiče už v té době bydleli na Cibulkách i s mým o tři roky starším bratrem. Žili jsme tam až do mých devíti let. Celý život vzpomínám na své úžasné dětství v prostředí statku, který byl obklopený parky, lesíkem s různými altánky a sochami. Nedaleko byl rybníček, studánka. Žiji tím dodnes, a to je mi 85 let.

Jak to za vašeho dětství na Cibulce vypadalo?

Bylo tam živo. Dole bydlel pan zahradník Válek se ženou, synem a dcerou. Obývali celou polovinu zahradního domku. Ve druhé polovině bydleli Mlynářovi. Kaufmanovi měli v hlavní budově krásný byt s ohromnou kuchyní a velkým pokojem, ze kterého byl výhled do parku. Právě k jejich bytu patřil jediný balkonek na usedlosti. Vedle jsme bydleli my, Horovi, ale měli jsme jen jednu místnost. V dalším vchodu žili Andršovi, ti měli tři dcery. V chodbě byl pro všechny společný záchod a naproti komora. Ze dvora měli vchod Mertovi. Pak se šlo po schůdkách nahoru, kde ve větším bytě bydleli Plojharovi a paní Vajgltová, která měla za muže četníka. V budově nahoře bydleli Čápovi. Pan Čáp byl správce, přistěhoval se s rodinou z Neveklova, starali se o koně a krávy. Pro ně pracovali Zmeškalovi a Šťastní, ti bydleli v rohu dvora.

Vy jste tam žila až do roku 1945, jaké máte vzpomínky na válku?

Dodnes mám v paměti dobu pražského povstání proti Němcům. Bombardovali nás z letadel, jedna bomba dopadla do lesíka v podhájí. Muži ze dvora šli bojovat na barikádu. S námi jich zůstalo jen pár, hlídali nás. Kaufmanovi měli rádio, tak jsme díky nim mohli sledovat vysílání, ta volání o pomoc. Nahoře v Ruzyni byl velký oddíl SS, který se vydal od Bílé hory do města. Celá ta stráň naproti byla černá od tmavých uniforem německých vojáků. Cestou dolů vraždili lidi v domcích. Když se začalo střílet na Plzeňské ulici a naši chlapi, kteří šli na výzvědy, to viděli, zavřely nás maminky raději do komory na chodbě, aby nás Němci nenašli. Daly nám tam i peřiny. K večeru všechno ztichlo a chlapi nám řekli, že celou tu oblast zachránili vlasovci.

Máte ze svého dětství nějaké fotky?

Z Cibulky mám z té doby jenom dvě. Na první, která je z roku 1940, jsem s bratrem a dalšími kamarády, sedíme na zídce, která vedla nahoru ke stodole. A druhá je focená v roce 1943 v parku, na vyhlídce. Byla tam taková dlouhá lavice, na které sedíme my děti a naše sousedka paní Kaufmanová.

Byla jste se od té doby někdy později na Cibulce podívat?

Už dlouho bydlím v Hradci Králové. Celou dobu, i když jsem na Cibulce už nebydlela, jsem ji ale sledovala, sháněla si různé informace. Osobně jsem se tam byla od dětství poprvé podívat v roce 1984 s manželem, s dcerou a dvěma vnoučaty. Ještě to nebylo tak zničené, ale bohužel zmizela socha zahradníka ze slepého okna domku zahradníka a také čtyři sochy Číňanů z parku, které jsem vždycky obdivovala. O hodně později jsem v televizi viděla dokument o výstavě v zámku v Troji a tam jsem náhodou ty ztracené sochy zahlédla. Spojila jsem se s kurátorkou výstavy a ta mi vysvětlila, že někdo z Košíř, kdo měl k těm dílům vztah, je zachránil a včas odvezl do depozitáře. Byla jsem šťastná, že jsou ti Číňani celí.

A kdy jste tam byla zatím naposledy?

V srpnu 2011 s kamarádkami. Altánek v parku, kterému se říkalo nebíčko, už byl zdevastovaný. Měl propadlou střechu, nebylo tam ani zábradlí, bylo mi z toho smutno. Pamatuji si, že park měl původně čtyři oddělení, druhý pavilon byl směrem na Vidoule, tomu se říkalo peklíčko. Všude byly vzrostlé stromy, některé vzácné, třeba červený kaštan poblíž kašny přímo v usedlosti. Vzpomínám, že okolní lesík býval na jaře celý bílý, samá sasanka. Na jezírko jsme jako malí chodili bruslit, na přepadu se dělaly krápníky. To mám vše v paměti.

Chtěla byste se na Cibulku zase podívat?

Jsem invalidní, nemůžu cestovat, ale ráda bych se tam podívala, až to bude trochu opravené. Mám to ve svých vzpomínkách takové, jak to bylo tenkrát, když jsem byla malá. Teď, když je to zdevastované, to ani nechci vidět. Důležité je, že manželé Vlčkovi Cibulku zachránili. Pro děti to bude krásné prostředí obklopené přírodou.

Zaznamenal: Mirek Čepický