Právě čtete první ze série textů o porotcích architektonického workshopu. Od loňského září jsou u projektu, který považujeme za zcela zásadní. Všichni porotci jsou hodně důležití, protože společně a z mnoha pohledů hodnotí návrhy na novou podobu Cibulky. Jsme moc rádi, že nám pomáhají. Všichni jsem teď napjatí, protože se blížíme do cílové rovinky. Své návrhy nedávno dokončilo všech pět týmů architektů. Společně je budeme veřejně prezentovat už začátkem března. Včetně toho, který vnímáme jako nejnadějnější. 

Před tímto důležitým oznámením bychom vám jednotlivé porotce rádi představili. Začínáme rozhovorem s Markétou Veličkovou, která vystudovala krajinářskou architekturu. Touto optikou posuzuje i jednotlivé návrhy.

Co Vás na usedlosti Cibulka z pohledu krajiny a okolní přírody nejvíce zaujalo?

Usedlost je neobyčejně příjemně zasazena do romantického krajinářského parku na Cibulce, který byl kdysi její nedílnou součástí. Zároveň velmi logicky a funkčně navazuje na přilehlou městskou čtvrť, je dobře dostupná. Navzdory nemalé proměně parku v průběhu staletí je tu stále přítomen magický svět s hmatatelným geniem loci. Svět oddělený od běžné každodenní rychlosti 21. století.

Jaké parametry jsou pro dobré budoucí fungování Střediska dětské paliativní péče a lůžkového hospice na Cibulce nejdůležitější a jak je promítáte do hodnocení jednotlivých návrhů?

Tím nejdůležitějším parametrem je měřítko psychologické – tedy vytvoření vlídného, klidného místa s domácí atmosférou. Tak, aby se část tíhy situace mohla nechat na místě samém. K tomu mohou velmi dobře sloužit zahrady, které jsou součástí usedlosti. Zároveň místo skýtá krásné pohledy do okolí, nerušené hlukem a rychlostí velkoměsta. Největší výhodou je tedy z mého pohledu propojení stavby se zahradou. Nejde jen o samotnou budovu, ale prostor pod širým nebem, prostor beze stropu z větší části přístupný jen hostům. Toto velkorysé spojení budovy a venkovního soukromého prostoru je v dnešní době malým zázrakem.

V čem vidíte přednosti areálu Cibulka a jeho okolí pro plánované budoucí využití Nadací rodiny Vlčkových? 

Přímé spojení s hospicem, smysluplné pokračování historie areálu. Výběr samotného místa pro Nadaci je sdělením. Nadace nebude v anonymním kancelářském prostoru, ale v místě úzce spjatém s účelem jejího založení.

Vidíte tam naopak i nějaké nevýhody?

Drobné nevýhody zcela jistě časem ukáže praxe. Věřím ale, že základem je dobře zvolené místo a tato klíčová podmínka je splněna beze zbytku.

Co Vás na výběru z návrhů na novou podobu Cibulky a na práci v porotě nejvíc těší?

Smysluplnost celého záměru. Profesionalita, poctivost a odlišný přístup jednotlivých soutěžních týmů. Názory kolegů, zejména ty odlišné, které mě nutí se nad záměrem hlouběji zamýšlet, nejít v předem daných kolejích. Rodící se propojení tohoto místa se specifickými potřebami hospicové péče i Nadace.

Jak může příroda působit na psychiku vážně nemocných dětí? 

Podle mého názoru bude role přírody zcela zásadní. Pohled do korun stromů nás provází už od dětského kočárku. Obtížné životní situace často „rozdýcháváme“ v klidném přírodním prostředí plném přirozených zvuků, proměny světla, vanoucího větru, padajícího listí, vůní… Ne náhodou patří odedávna k léčebným zařízením často rozsáhlé parky i lesy. Samotný dům by byl „pouhým“ nemocničním zařízením. Dům ve spojení se zahradou tvoří domov, pocit bezpečí.

Jaké příležitosti vnímáte při obnově areálu a zejména přírody v něm?

Usedlost byla rozvíjena jako ferme ornée – okrasný statek, kde krása měla být užitečná a užitek krásný. Ona „užitkovost“ se na místo vrací v myšlence prostor smysluplně naplnit. Nenapadá mě bohulibější využití, než je dětský hospic. Hranice mezi usedlostí a okolním parkem by měla být jasná, ale velmi přirozená. Pojítkem jsou vzrostlé stromy. Přilehlý park bude jistě důležitou součástí léčebného procesu pro rodiny. Hlavní příležitostí je navrácení smyslu existenci domu, vyššímu smyslu, než je čistě soukromé či komerční využití.

Jak náročný projekt to bude a jaké je ideální načasování obnov zahrad v závislosti na obnově budov?

Náročnost projektu závisí na konkrétním návrhu. Zahrady by měly být realizovány ruku v ruce s budovami, někdy z logiky věci v těsném závěsu. Zásadní budou stavební práce v zahradě a ve dvoře – terény, bezbariérové přístupy, schodiště, zdi, cesty, osvětlení, herní, vodní prvky a podobně. Bezpodmínečná bude ochrana kořenového systému stávajících perspektivních stromů při stavbě. Nové výsadby jsou pak až skutečně finální fází celého procesu. Byť proces stavby zahrady půjde v některých částech v druhém pořadí za stavbou domu, neměla by zahrada být popelkou, ale svébytným venkovním pokojem beze stropu.

Markéta Veličková vystudovala krajinářskou architekturu na Mendelově univerzitě v Brně. V roce 2004 spoluzaložila s Petrem Veličkou ateliér M&P architekti – krajinářská architektura. Mezi její realizované stavby mimo jiné patří archeopark Mikulčice, náměstí v Černošíně, Park 4 Dvory v Českých Budějovicích nebo obnova náměstí ve Stříbře. Je nositelkou několika ocenění, například Ceny kraje Vysočina za kulturní počin 2014, German Design Awards 2020 a v letech 2016 a 2019 byla nominována na Českou cenu za architekturu. Je spoluautorkou knih a filmových dokumentů ČT o krajině a zahradách v České republice a spoluautorkou Manifestu Krajinářské architektury.

V porotě architektonického workshopu jsou tito odborníci: architekt Roman Brychta, architekt Petr Stolín, krajinářská architektka Markéta Veličková, vedoucí lékařka dětského podpůrného týmu, pediatr a dětský onkolog Lucie Hrdličková z Kliniky dětské hematologie a onkologie 2. LF UK a FN Motol, ředitel Domova Sue Ryder Matěj Lejsal, ředitelka Nadace rodiny Vlčkových Ivana Plechatá a zakladatelé Nadace rodiny Vlčkových Katarína a Ondřej Vlčkovi. Náhradními členy poroty byli architekt Jiří Švehlík a za tým Nadace rodiny Vlčkových ředitel komunikace Mirek Čepický.

Zaznamenal: Mirek Čepický