Když jsme se jednoho letního dne blížili na usedlost Cibulka, nakukoval plotem dovnitř štíhlý muž. Před více než třiceti lety tu byl jako student na praxi v tehdejší slévárně, řekl hned po pozdravu. Tím nás zaujal, protože o zdejší slévárně víme, ale zatím jsme neměli štěstí mluvit s někým, kdo ji zažil. „To místo mě tehdy ohromilo. Bylo silné, krásné. Studoval jsem na Umprum design, ale hodně rád jsem taky modeloval, tak jsem si tehdy namodeloval svou budoucí ženu. Měla výrazné ženské atributy. Vytvořil jsem malou plastiku, dodnes ji mám u své dcery,” vypráví Vladimír Bachorík. Dodává, že má štěstí, protože se krásou živí dodnes. Je sochař, vytváří skleněné plastiky a přes dvacet let dělá velké instalace květin pro síť hotelů Four Seasons.   

Ve slévárně na Cibulce byl ke konci studia krátce po revoluci. „Na praxi jsem chodil každý den minimálně po tři týdny. „Vybral jsem si místní slévárnu, abych si tu odlil svou plastiku. Pokaždé jsem se tu převlékl do úboru, protože tu pracovali s velmi jemným pískem, který se dostane všude. Po práci bylo potřeba se pořádně vysprchovat,” popisuje Vladimír Bachorík podmínky a dodává: „Nikdy dřív jsem ve slévárně nedělal a tady jsem se naučil vytvářet takzvanou klínovou formu z písku. Část, kterou chcete pískem zaformovat, držíte mezi prsty a tupujete, tlačíte na ten tvar takovým dřevěným šťouchadlem. Vyťukal jsem to v podstatě tak, jako kdybych to dělal ze sádry, aby se dal tvar vyjmout. Nesmí tam být negativní tvar, protože ten by fungoval jako zámek, nedalo by se to pak vytáhnout. Celý kus se pak napíchl na kovovou vidlici jako jednohubka, vytáhl a zastříkal. Díl jsem potom ořezal, postříkal vodou, zapráškoval a znovu nasunul do formy. Tím se to ucelilo a na tenhle klín jsem mohl tupovat další. Takhle jsem vytvořil celou klínovou formu, která se potom vyjmula. Z hliněné formy se dělala sádrová. Když jsem to měl zaformované, odlili mi výsledek do bronzu. Po tom touží každý sochař,” popisuje detailní postup Vladimír Bachorík. 

Vzpomíná, že lidé z místní slévárny byli velmi dobří. Technika práce klínovou formou, kterou popsal, je stará a používá se na velké, monumentální sochy. „Vytvářeli tu i repliky soch od známých sochařů. Dělali také repliky poškozených částí originálů. Kluk, který tomu velel, byl hodně šikovný, velmi dobrý řemeslník, ale už si bohužel nevzpomenu na jeho jméno. Bylo to tu fantastické, udělalo to na mě velký dojem. Už tehdy říkali, že tu dlouho nebudou, že má s areálem někdo jiné plány, postavit hotel nebo tak něco,” vzpomíná Vladimír s tím, že slévárna přestala fungovat pár let po jeho zdejší praxi. Během ní tu pracovali tři nebo čtyři lidé. „Vzali mě na milost, že si v koutku můžu něco dělat a oni mě občas budou kontrolovat a říkat, jak na to. Já jsem to v životě nedělal, ale povedlo se mi to,” vzpomíná Vladimír ve staré stodole nedaleko jámy, v níž vznikaly sochy.  

Díky praxi měl příležitost vidět zblízka proces výroby velkých soch. Takto ho popisuje: „V jámě byla forma zalitá jemným pískem, který udržoval vysokou teplotu. Forma byla otočená, do jámy se dávala na kladkách obrácená tak, že se do ní bronz lil vzhůru nohama. Zalilo se to jako med, výsledný tvar se pak vychladil. Na povrchu vznikaly různé nerovnosti. Nakonec následovalo cizelování, k němuž se používaly různé zajímavé kovové nástroje. Povrch se potom zdokonaloval ještě hladítkem.”