Hodně nám pomohla s oběma festivaly Cibulka Open. Nadchla pro ně totiž řadu dalších sousedů, kamarádek i členů vlastní rodiny. Klára Trojanová nás například seznámila s bubeníkem Pavlem „Badym“ Zbořilem, který domlouval hudební program. A zapojila také většinu své rodiny. Loni její muž Ivan Trojan s kolegou z Dejvického divadla Jaroslavem Pleslem návštěvníkům festivalu poutavě vyprávěli o biskupovi Thun-Hohensteinovi a jeho vášni pro technické vychytávky. Oba ročníky Cibulka Open také moderovali synové hereckého páru, František a Josef Trojanovi. Klára zapojila i kamarádky – vařily a prodávaly spolu cibulačku a další dobroty. Celý výnos z prodeje věnovaly do naší sbírky na podporu rozvoje péče o vážně nemocné děti. Jsme za tuto mnohonásobnou podporu moc rádi. Ale možná naše propojení nebude jen náhoda. Klára Trojanová se totiž narodila v domě na pražské Ořechovce, kde ještě nedávno sídlila Zlatá rybka. Tu, stejně jako naši Nadaci, založili manželé Katarína a Ondřej Vlčkovi. Ve zmíněném domě na Ořechovce navíc Nadace částečně vznikala. Tento rozhovor jsme vedli v Restauraci U Tenisu, kde Klára Trojanová s kamarádkami vařily cibulačku.
Z jaké části Prahy jste se na Cibulku s rodinou přestěhovali?
Přišli jsme sem z Vršovic. Tam jsme měli s manželem první společný byt. Byl přímo u Grébovky. Narodili se nám tam dva starší kluci, takže jsme v tom bytě prožili hezké období, ale byl malinký. Já jsem původně z Ořechovky, ale pak jsem žila na Praze 5, v Motole. A na Cibulku jsem chodila na tenis. Mám radši část Prahy na levém břehu Vltavy. Vždycky, když jsem sjížděla ze Strahova a dívala se na tenhle kopec, říkala jsem si, jak je to hezký a že bych tam jednou chtěla bydlet. A po těch letech tady vnímám, že je to tu opravdu krásný.
My jsme na Cibulce krátce, ale i za ten rok a něco je vidět, že se tu sousedé spolu hodně baví, dobře se znají, podnikají různé akce. Čím to je?
Jsme si tu všichni hodně nablízko. Je to taková vesnice. Všechny děti chodí do místních školek a škol, odkud se známe jako rodiče. Hodně se bavíme i se sousedy, za těch 18 let jsme tu poznali spoustu lidí a skamarádili se s nimi.
Jak vnímáte usedlost?
Manžel tam párkrát byl, když tam ještě bydleli squatteři a dělali tam filmové projekce a jiné kulturní akce. Žilo to, bylo to skvělé. Díky nim byla usedlost přístupná a aspoň částečně se o ni starali. A na to, co se děje s usedlostí teď, nemám moc slov. Všechno už bylo řečeno a je to skvělý, úžasný. Jsme tu z toho nadšení.
Na oba hudební festivaly Cibulka Open jste s kamarádkami vařily cibulačku. To byla nejspíš dost makačka, když jste to dělaly v noci před akcí.
Nebyla to vůbec žádná makačka. Byla to skvělá akce. S přípravou mi pomáhaly kamarádky Eva Vrbová, Tereza Pušová a Gábina Havrilová. Stejně jako loni. Když jsem jim řekla, že budu vařit cibulačku, tak mi chtěly pomoct. Sem do kuchyně jsem už z domova přišla s oloupanou cibulí. Pak nám vaření trvalo asi dvě hodiny. Honza Písecký nás pustil do kuchyně Restaurace U Tenisu. Sice to vždycky opomene říct kuchaři, který pak kouká, co tam děláme, ale domluvili jsme se a všichni jsme uvařili, co jsme potřebovali.
Kolik té cibulačky bylo?
Dvacet litrů, oba roky stejně. K tomu kamarádky a sousedky pekly koláče a další dobroty. Pak se vše prodávalo a celý výtěžek jsme oba roky daly na charitu. Obsluhování lidí na festivalu pro nás letos bylo příjemné. Minulý rok jsme se nezastavily, letos to u našeho stánku bylo v poklidu. Nakonec se prodalo úplně všechno. Ráda si u obsluhování s lidmi povídám, potkám i hodně sousedů a známých, které jsem delší dobu neviděla.
Hlasovaly jste s kamarádkami o tom, kam vybrané peníze dáte?
Ne vůbec, volala jsem Honzovi Píseckému, se kterým jsme peníze dávali loni také společně. Tehdy jsme se rozhodli podpořit centrum výcviku psů pro postižené Helppes, které sídlí hned pod naším kopcem. Letos jsem Honzovi volala, jestli už peníze někam dal a on řekl, že to poslal vám na sbírku, tak jsme to udělaly stejně.
Jak vnímáte, že na Cibulce Nadace buduje hospic?
To nejde vnímat jinak než pozitivně. Je to pro děti, pro rodiny. Je to samozřejmě i smutné, ale patří to k životu. Každý máme jiný osud. A je dobré, když se lidi dokážou postavit i k velkému neštěstí pozitivně a hledají způsob, jak to co nejvíce zpříjemnit. Začlenit i to smutné do života jako fakt. Pojďme se s tím porvat a hledat cestu, ať je nám v tom neštěstí co nejlíp.
Zaznamenal: Mirek Čepický
