Usměvavá Petra Kašperová vešla do místnosti a pozdravili jsme se. Měl jsem tendenci srovnávat s ní svou představu o kaplanovi. Potíž byla, že moje představa vycházela hlavně z knížek, filmů nebo médií, osobně jsem si totiž zatím s žádným kaplanem ani kaplankou nepovídal. „Slovo kaplanka mi zní jako nějaká budova, slovo kaplan také není úplně šťastné, řada lidí si nedokáže představit nic konkrétního nebo má obavy, předsudky,“ říká Petra Kašperová. Jako nemocniční kaplan pracuje už pět let v Nemocnici na Homolce. Poslední půlrok současně s tím i v podpůrném a paliativním týmu Nemocnice Hořovice, který se stará i o vážně nemocné děti a jejich rodiny. Tam vnímá jako velkou výhodu, že se s rodiči vážně nemocných dětí i s dětmi potkává opakovaně. Má čas sdílet s nimi radosti i starosti, a také zprostředkovat, že duchovní péče není vázána jen na víru v Boha.

Co vás k této práci přivedlo?

Vystudovala jsem bohemistiku a germanistiku, učila jsem na střední škole, potom v soukromé firmě. Dlouho jsem se věnovala vlastním dětem v domácí škole. Když jsem se po mateřské rozhlížela po smysluplné práci, zaujala mě právě profese nemocničního kaplana. Nebyla jsem si ale nejdřív jistá, jestli se jedná o cestu pro mne, proto jsem nějakou dobu pracovala v nemocnici jako dobrovolník pod vedením zkušeného kaplana. Nakonec jsem se rozhodla stát se kaplanem a dodělala jsem si potřebné kvalifikační předpoklady.

Jaké předpoklady to jsou?

Kaplan potřebuje mít vyslání své církve, dále pak magisterské teologické vzdělání a specializovaný kurz nemocničního kaplana. Vede ho už zkušený kaplan a psycholog a je zaměřený na to, abychom vstupovali do křehkých situací citlivě, podpůrně, ne jako ti, kdo udílí rady. Kaplan respektuje osobní nastavení člověka s jeho specifickou spiritualitou, nehodnotí. Naší kaplanskou značkou je naděje v mnoha podobách. Je zároveň důležité zachovat si identitu nemocničního kaplana: máme jinou roli než třeba psychologové a další odborníci v týmu. Je důležité znát a držet své kompetence.

Když se řekne lékař, všichni tuší, co se bude dít. Co nastane, když přijde kaplan?

Kaplan je odborník na spiritualitu člověka. V praxi vstupujeme do různých situací: krizová intervence, podpůrný rozhovor, sdílení radosti z pokroků a posunů, také nesmíme zapomenout na tradiční služby duchovní péče: modlitba, vysluhování svátostí, zprostředkování duchovního vlastní církve, je to opravdu velmi pestré. Tady občas dokonce čtu pohádky. Vždycky se řídíme konkrétní potřebou daného člověka. Nejtěžší je překonat předsudek, protože slovo kaplan může vyvolat obavy.

Mě třeba napadá, že si s tím lidé můžou spojit poslední rozloučení.

Přesně tak. Slovo kaplan nese v obecném povědomí obsah spojený s katolickou církví, také lidově řečeno „s posledním pomazáním“. Nemocniční kaplan se ale s tímto obsahem nepřekrývá. I když svátosti tohoto typu do našich služeb spadají, naše působnost je mnohem širší a nemusí se vůbec týkat umírání. Pro nás kaplany je výzvou představit naši práci tak, abychom rozptýlili tyto obavy.  Někdy nastávají až tragikomické situace – kolega vstoupil tmavě oblečen do nemocničního pokoje a poté, co se představil, pacient zpanikařil a zakřičel „Já ještě nechci!“. Čekal na výsledky závažného vyšetření a byl ve velkém stresu – nikdy nevíte, co lidé zrovna prožívají. Toto se už těžko zachraňovalo.

Jak na to jdete?

Úplně obyčejně, ale každý kaplan má svůj autentický způsob. Zaklepu, představím se, zeptám se, jak se člověku vede. Snažím se být vnímavá a pozorná. Samozřejmě pacient má právo kaplana i odmítnout. Spiritualitu máme každý, je to naše obecná potřeba. Někdo ji má institučně vázanou, řada lidí má spiritualitu nenáboženskou, která se nepojí k církvi jako instituci – takových lidí je podle výzkumů v západní společnosti většina. Každý máme potřebu přesahu, otázky po smyslu a hledáme na ně odpovědi, zažíváme pocity viny, máme své hodnoty, ptáme se po věčnosti, ať si o ní myslíme cokoliv. K spirituálním tématům patří i radost a vděčnost.

Kdy nastupuje kaplan?

Je to různé podle oddělení a charakteru té které péče. Jsem vděčná, že na DIOPu (Oddělení dlouhodobé a intenzivní ošetřovatelské péče pro děti v Nemocnici Hořovice) potkávám děti i rodiče opakovaně a během delší doby. V tomto kontextu je podle mne ideální, když se kaplan představí na začátku pobytu standardně stejně jako to dělá doktor, sestra, sociální pracovník, psycholog – prostě jako ostatní členové týmu. Pacient má čas získat důvěru a ví, kam se může případně obrátit.

Jak vaše setkání s pacienty nebo jejich rodinami probíhá?

Snažím se přicházet s otevřenou myslí a být pozorný posluchač. Nejsem pod tlakem „něco vyřešit“.  Někdy se otevře vážné a těžké téma, jindy úplně obyčejné, vždyť všichni potřebujeme i odlehčit a zasmát se, být chvíli „ve svém starém životě“ před onemocněním dítěte. Tu a tam pozvu maminku na kafe nebo se jdeme projít. Snažím se nemít očekávání a zároveň neprošvihnout témata, která jsou důležitá.

Jaká jsou ta důležitá témata? A můžete lidem na zásadní otázky vůbec dát odpovědi?

Nemůžeme – necítím se jako ten, kdo maminky a tatínky něco „učí“ o životě, ani si nemyslím, že naším úkolem je dávat odpovědi, ale pomoci je hledat – být laskavými průvodci. Je to proces, kterým si lidé v takových situacích procházejí. Dnes se mne dotknul příběh mé známé – pečují s manželem doma o těžce postižené dítě a přemýšleli, v čem je jejich vlastní příběh proměnil: podle jejích slov se naučili být vděční za své dítě „bez ale“. V takových chvílích je mi nastaveno silné zrcadlo – spoustu věcí u svých dětí považuju za samozřejmost. Takové příběhy člověka zasáhnou. Je zázračné, jaké poklady lidé objevují navzdory všemu těžkému a šílenému, co se zdá být k neunesení. Vidím tak i mnoho lásky, mnoho solidarity, mnoho lidskosti. Na otázku utrpení teologicky nenacházíme uspokojivou odpověď, jisté je jen to, že svým trpícím bližním máme pomáhat a soucítit. V Písmu je mnoho příběhů, přes které si mohu do jisté míry odžít svůj vlastní příběh. Řada žalmů s brutální upřímností zpívá o bolesti, o hněvu. Jób, který se vášnivě hádá s Bohem, upřímně se na něj zlobí – kdo by to neznal?

Ale stejně lidé nejspíš čekají, že jim ulevíte, pomůžete, vysvětlíte, proč se jim něco děje. Co jim kromě poslouchání vaše přítomnost ještě dává?

To by asi byla otázka spíš pro rodiče. Nedávno jsem potkala velmi starou dámu, paní doktorku, pediatričku, tentokrát už byla na interně v roli pacientky – a tato situace pro ni byla opravdu nelehká.  Popsala takový ten moment, pocit bezmoci, když přicházeli rodiče s vážně nemocným dítětem a toužili po úlevě. Toužila mít kouzelný proutek a ulevit jim. Neměla ho, což ji velmi mrzelo.

Věřím, že každý člověk je milované Boží dítě navzdory tomu, čemu čelí. Mám jako člověk omezené možnosti, ale to nevadí. Často jsem se také v začátcích mýlila v tom, co jsem považovala v rozhovoru za klíčové pro pacienta – pro něj ale bylo povzbudivé něco úplně jiného, jak jsem zjistila zpětně. Moje potřeba sledovat svůj cíl mne odkláněla od skutečných potřeb konkrétního člověka, učím se ale stále.

Co byl váš cíl?

Uvažovala jsem stereotypně – věřícím  jsem třeba příliš rychle nabízela modlitbu, protože v mém duchovním životě je velkou pomocí. Naopak jsem předpokládala, že lidé nevěřící modlitbu a přímluvy odmítají. Je to ale mnohem složitější a individuální. Někdo modlitbu vítá, ale nechce společnou a na místě. Pro jiného je důležité vědomí, že se za jeho situaci modlí jiní – společenství, známí, kaplan – on sám třeba zrovna zažívá Boží „mlčení“ a modlit se nedokáže. Někdo potřebuje opravdu jen vyslechnout, i když potřebu modlitby má – modlí se ale zásadně sám. Je to různorodé.  

Zmínila jste pocity viny – jak s nimi pracujete?

Hodně důležitá je komplexní péče více odborníků, proto je dobře, že máme v týmu psychologa. Pocity viny mohou člověka trápit bez ohledu na to, jestli jsou opodstatněné – prostě přicházejí. Já v takových situacích rozhodně pocit viny neživím, ale ptám se, jak lidé zacházejí s vinou u druhých, pomáhám jim vytvořit prostor pro odpuštění. Hledáme, co ulevuje….

Spiritualita může být velkou pomocí, ale zároveň takové situace naší vírou otřesou a transformují ji.

Bez ohledu na víru/nevíru pozoruji, že si máme tendenci interpretovat nepochopitelné situace jako trest, protože jsme udělali hřích, proč se nám „to“ stalo, kde jsme udělali chybu, proč moje dítě trpí. Obraz trestajícího Boha v tomto kontextu je ale krutý, je v rozporu s milosrdným Bohem, kterého zvěstuje Písmo. S vinou pracují samozřejmě i jiná náboženství, jde o obecnou lidskou zkušenost.

Co lidem říkáte, když se vás zeptají na život po životě?

Jsem velice opatrná. V momentě, kdy maminka nebo tatínek sami přemýšlejí nad úmrtím svého děťátka, do jejich úvah mohu vstoupit, sama ale téma aktivně neotvírám. Na druhou stranu – ono není možné si takové otázky neklást. Když se rodič zeptá, tak mohu mluvit jen za sebe z pozice věřícího člověka. Víra tak uprostřed naší lidské křehkosti nabízí naději tam, kde lidsky už zdroje nemáme. Já na život věčný věřím – mám tam tu naději, jinak bych tuto práci asi nemohla dělat. Opírám se o křesťanskou nauku a tradici – smrt nemá poslední slovo. Dokonce je pro mne tato Naděje a Boží láska skutečnější než dřív. 

Zaznamenal: Mirek Čepický