Zdravotní sestrou je Vlaďka Kořanová od svých devatenácti let, začínala na ARO, pracovala v nemocnici s dospělými onkologickými pacienty i s dětskými pacienty. Už jako velmi mladá se často setkávala se situacemi, ve kterých jde doslova o život, a zažívala věci, které většina lidí nezažije za celý život. Díky nim si uvědomovala konečnost života a důležitost pomáhání. V současnosti se stará o děti na DIOPu, oddělení dlouhodobé intenzivní ošetřovatelské péče pro děti v Nemocnici Hořovice.

Začínala jste ve své profesi velmi mladá. Jak jste to vnímala?

Uvědomovala jsem si, že je to velká zkušenost, naplňovalo mě to, přinášelo mi to smysl mé profese. Měla jsem pocit, že se dostávám do něčeho akčního a že ta práce kolem pacienta je velmi důležitá, protože tu opravdu jednoznačně jde o život. Na tuto profesi vás nikdo a nic nepřipraví, to musí mít člověk v sobě a pouze se utvrzovat, že to opravdu chce dělat. Je to taková srdcová záležitost. Vnímám důležitost pomoci.

Teď pomáháte nemocným dětem na oddělení dlouhodobé intenzivní péče. Jak péče na DIOPu běžně probíhá?

Chronicky léčené děti mají nastavenou léčbu, která se víceméně opakuje. Podávání léků ráno a večer, přebalování, rozepsané stravování. Snažíme se být opravdu velmi domácí a benevolentní, nemáme přesně daný řád a režim. Velmi se přizpůsobujeme zdravotnímu stavu dítěte a jeho potřebám. Většina pacientů má naučený svůj vlastní denní rytmus. Když víme, že někdo usíná v deset hodin, jdeme ho před desátou přebalit a dát mu napít, při tom už mu padají oči. Když je ale dítě rozrušené, pustíme mu pohádku, povídáme. Víme, co které dítě uklidní. Režim upravujeme individuálně, přizpůsobujeme se. Je to hodně podobné, jako když máte doma v postýlce své dítě.

Ještě v něčem se liší práce sestřičky na DIOPu od sestřičky na dětském oddělení?

Práce na DIOPu je specifická v tom, že se jedná o chronickou, dlouhodobou péči. Dítě je tu déle než na klasických odděleních, i než na pooperačním oddělení, kde přijde, odoperuje se, stabilizuje a pošle domů. Někomu se může zdát, že je to tady pořád dokola stejné. Na druhou stranu je to pestré v tom, že se setkáváme s rodinou dítěte. Máme k dětem hlubší vztah. Když jezdí pacienti na respitní (odlehčovací) pobyty nebo při změně zdravotního stavu, vždy víme, kdo se nám vrací. Přemýšlíme, v jakém stavu bude, jestli bude lepší, jestli se bude více usmívat. Celé je to takové rodinnější. Člověk to musí mít dobře srovnané v hlavě. Nepouštět si to úplně k tělu. Musí být smířený s tím, že kdykoli může přijít smrt. Některé sestřičky na standardním dětském oddělení říkají, že by tuhle práci dělat nechtěly, protože nechtějí vidět umírat dítě.

Dá se na něco takového připravit? Mnozí profesionálové v klasickém zdravotnictví se nemusí se smrtí nikdy potkat.

Žádný manuál neexistuje. Záleží na povaze a zkušenostech člověka. Teď nastoupily mladé slečny po škole a jsou neskutečně šikovné. Přišly také dvě ukrajinské sestřičky, jedna z nich pracuje na DIOPu, ponořila se do toho a moc se jí práce líbí. Celý sesterský tým, který je teď na DIOPu, je moc fajn. Všechny sestřičky jsou empatické, děti si v noci, když jsou neklidné, berou na sesternu, odlehčují maminkám. Tohle musí mít v sobě, nacházet naplnění v pomoci a chtít dětem pomáhat. Nesmí jim vadit dělat něco navíc nad rámec své práce, ale zároveň i znát hranici.

Jak u sebe a u kolegů poznáte, když tu hranici překročí?

Pozná se to časem, třeba po měsíci člověk zjistí, že to nezvládne. Někdo s tím umí pracovat, hranice si nastavit. Poté zpětně přizná, že si na začátku myslel, že to nepůjde, a dnes je jeden nejlepších na oddělení. Lidé často přicházejí, protože jim to přijde zajímavé a sami nedokážou odhadnout, jestli na to mají. Projdou krizí, a když ji překonají, postupem času si uvědomí, že je to baví, dává jim to smysl a že už by nechtěli dělat nic jiného.

Které situace jsou pro vás nejnáročnější?

Velmi náročnou a zároveň důležitou součástí naší práce je spolupráce a komunikace s rodiči dětí. Děti sem přichází například po autonehodách, po resuscitaci a hypoxii mozku, kdy se ví, že dříve úplně zdravé dítě už velmi pravděpodobně nikdy zcela zdravé nebude. To se těžko zpracovává, je to šok, životní změna o 180 stupňů, se kterou se musí rodiče vyrovnat. Snažíme se jim pomoci, pečujeme o dítě a zároveň o rodiče, snažíme se je připravit, aby zvládli péči o dítě sami v domácím prostředí. Nikdo je do ničeho netlačí, na vše mají dostatek času. Někdy je to běh na velmi dlouhou trať. Někteří rodiče se vše po pár týdnech či měsících naučí a péči zvládají, jiní i po půl roce vypadají, že se propadají na dno, mohou být i zlí a nepříjemní. Někteří mají obavy se dítěte dotýkat, přebalit, podat mu základní léky. V takové situaci se snažíme vysvětlovat, nabízet, vyčkáváme, hledáme cesty. Občas to nejde ovlivnit a je to vyčerpávající. Ale nikoho nelze soudit. Nikdy nesoudím rozhodnutí a chování rodičů, kteří jsou v takhle těžké situaci. Pokud člověk sám ve stejně těžké situaci není, tak nemůže a ani nemá právo soudit.

Jen těžko jde si takovou situaci nepromítat do vlastního života…

Ošetřující personál si vždy musí udržet odstup, zachovávat profesionální přístup. Když k nám nastupuje nový člověk, vždy mu říkám, že pokud si tu práci bude přenášet domů, promítat si ji do svého života, tak nechci, aby sem chodil. Směřoval by k vyhoření, hrozilo by, že to neustojí a sesype se. Základní podmínka pro tuhle práci je, aby to měl srovnané. Na druhou stranu se ale nestydím, když rodiče vnímají, že to prožívám s nimi. Ani jako profesionál nemusím mít pořád kamennou tvář. Emoce k náročným situacím, kdy jde o život, patří. Stejně tak prožívám, když si lidé přijdou pro věci po zemřelém a já jim je předávám. V tu chvíli pláču spolu s nimi. Není nutné emoce zakrývat nebo se za ně stydět.

Co nejradostnějšího tu zažíváte?

Často se s týmem zabýváme tím, čím to tady dětem zpestřit. Jedna slečna, kterou tu máme a která dělá velké pokroky, byla taková rebelka. Potrpěla si na to, aby byla dobře oblečená. Učesali jsme ji, nalíčili, přenesli pěkné oblečení, a nakonec ji vyfotili. Byla nadšená a i pro nás to byl balzám na duši vidět její úsměv.

Zaznamenala: Míša Šimková